TASK FORCE - 1x01 Bez pozvání

TASK FORCE:
1x01 Bez pozvání

O dva roky a pět měsíců dříve…

Letoun Blackbird, Vzdušný prostor 50 km západně od D. C., Země, Galaxie Mléčné dráhy

Dvojčlenná osádka neviditelného letounu, disponujícího technologií STEALTH, se za svitu měsíce shora a velkoměst zdola pozvolna oddávala zaslouženému spánku, po téměř dvaceti hodinách těžké dřiny a teď ještě k tomu dvou hodinách letu, zatímco jejich letoun držela ve vzduchu „zkušená“ ruka autopilota. Tedy, ti dva si tam v klidu pochrupovali do té doby, dokud tomu vpředu, tj. pilotovi Námořnictva Spojených států kapitánu Martinu Cainovi, nezačala na přístrojové desce před ním zuřivě pípat, houkat a blikat kontrolka značící příchozí textovou zprávu. Muž, jehož právě vzbudila zrovna v nejlepším, ji poslepu několika šťouchy rychle umlčel, pomalu vydechl v neuvěření nad decibely a giga watty, které ta malá věc vydala, a pak teprve s nechutí otevřel své zarudlé oči, aby příchozí depeši rozšifroval a vzápětí mohl přečíst do vysílačky svému veliteli slovy:
- „Majore! Budíček! Přišla nám zpráva ‚pro tankující‘…“ Chvíli bylo ticho a pak přišla prostřednictvím unaveného a chraplavého hlasu zpět odpověď:
- „Caine, vy vole, buďto ji hned přečtěte, anebo vás hned vlastnoručně vyhodím ven z tohohle pošahanýho letadla!“
- „Á, vidím, že jste se dobře vyspal, pane,“ odvětil strojeným šplhounským tónem kapitán, načež do vysílačky konečně doslovně přečetl onu přísně tajnou depeši:
- „‚Mise prozrazena, zaměřují D. C. svými zbraněmi, ale nemají vaši polohu, zmizte a splňte úkol! Hayse.‘ Konec zprávy.“
- „Caine, vy idiote, to jste to nemohl říct hned!“ Vyrazil ze sebe hned na to již dokonale probuzený důstojník Námořní pěchoty Spojených států major Paul Brooks, jenž hned kontaktoval druhý letoun, v němž seděla jeho jediná civilní doktorka astrofyziky a techniky Ashley Houstonová, aby jim přetlumočil, co stálo v naléhavé zprávě.
- „Pane bože…“ vydala ze sebe doktorka, ale přerušil ji rychle major, protože se od ní potřeboval rychle něco dozvědět, dokud nebude pozdě:
- „Doktorko, potřebuju rychle vědět, jaké má účinky útok hlavní zbraní orijského křižníku na povrch planety, můžeme předpokládat vznik EMP?!“
- „No, no, sice jsme tohle nikdy netestovali, ale dle rozsahu bych řekla, že ano!“
- „Dobrá, řekněte svému pilotovi, ať v letounu vypne všechny systémy, u kterých to půjde a připraví vás okamžitě na klouzavý let! Caine, vy udělejte to samý!“
- „Cože? Jak jste to…?“
- „Caine! Hned!“
- „Rozkaz…“ Vydal ze sebe kapitán, právě ve chvíli, kdy se obzor před nimi rozzářil jasněji, než by tomu mohlo být kdykoliv jindy za bílého dne. Všichni, kdo tu scenérii sledovali, nemohli od ní odtrhnout oči, ačkoliv by zoufale na poplach bijící zdravý rozum raději velel k okamžitému útěku.
Samotný výbuch, nejlépe srovnatelný snad jen s výbuchem atomové bomby, měl tři fáze, jednu ničivější než druhou. Ta první spočívala v tom, že jakmile se energetický paprsek orijského hlavního kanónu něčeho dotkne, vyprodukuje obrovské množství tepla, které prakticky spálí na uhel všechno v nejbližším okolí a krátce potom, ještě navíc spolu s tlakovou vlnou, vyšle mohutnou ohnivou stěnu, jenž to dílo zkázy dokoná. Druhá fáze byla už zmíněná tlaková neboli rázová vlna, což je vlastně velmi rychle vyvržená vlna vzduchu, která co nezabije, to několik desítek či dokonce stovek metrů odhodí před sebe. Třetí a poslední fáze spočívala ve vyprodukování zrádného elektromagnetického impulsu – tedy EMP. Ten vás sice hned po vzájemném setkání a seznámení nezabije jako tepelná či tlaková vlna, ale vezme s sebou takřka všechnu elektřinu kolem vás a co nevysaje, to pro změnu vyzkratuje, takže si lze dost dobře představit, jaký zmatek a škodu kolem sebe třeba v infrastruktuře nebo dopravě zanechá. Zvlášť, když v tomto případě měla takřka desetinásobný dosah, který si na paškál vzal třeba i předměstí New Yorku, který je rozhodně nějakých těch pár stovek kilometrů daleko. To se jednoduše projevilo tak, jako kdyby toto kruhové pásmo kolem epicentra výbuchu překryl nějaký neviditelný temný stín.
- „Caine, jste v pořádku?“ Podařilo se ze sebe majorovi v prvním letouny vydat teprve po pár vteřinách od výbuchu. Během nich jim zatím stačily vysadit všechny systémy a chvíli potom s nimi ještě znatelně zatřásl zbytek tlakové vlny, jenž měl tak malý účinek jedině proto, že je v těchto výškách vzduch až příliš řídký.
- „Jo jsem, šéfe… teda, pane!“
- „A ten výpadek jste měli na svědomí vy, nebo ti bastardi, co nám z mapy vymazali naše hlavní město?“
- „Myslím, že já…“ Odpověděl znovu jakoby nepřítomně kapitán.
- „Co je to za odpověď ksakru! Probuďte se, kapitáne!“
- „Pardon, pane, já… ano, stačil sem to vypnout těsně předtím, než pod náma přestala svítit světla z ulice.“
- „Dobře, nastartujte, já se zatím spojím s těmi za námi.“
- „Jasně, pane!“
- „Havrane 2, tady jednička, nahlaste mi váš status!? Příjem.“
- „Tady Havran 2, dočasně mimo provoz, Havrane 1, nestihli jsme to – bohužel, pane… Příjem.“
- „V pořádku, dvojko, pokud vím, měli by jsme být dostatečně blízko, abyste doplachtili na letiště v Dulles, my vám budeme dělat stráž – berte to jako nejnovější rozkazy, Havrane 2, Havran 1 konec.“
- „Rozumím, Havran 2 konec!“ Ve chvíli, kdy toto pilot druhého letounu nahlásil, systémy kolem majora se začaly znovu rozsvěcovat, i motor začal znovu tiše svištět s tím, jak se jejich pozvolna klesající dráha letu zase pomalu napravovala.
- „Kapitáne, malá změna plánu, dvojka přejde na bezmotorové přistání a my jim mezitím pohlídáme jejich záda. Potvrďte rozkaz!“
- „Dvojka přistane a my ji pohlídáme.“
- „Přesně, nějaké dotazy?“
- „Jo, jeden bych měl…“
- „A sice?“
- „A sice, že jsem na radaru zachytil dvojici nepřátelských letounů mimozemského původu.“
- „Zatraceně, jak to, že to taky přečkali, vědí o nás?!“
- „Myslím, že nás zachytili dokonce dříve než my je, přece jenom jejich technologie je lepší než naše, a i to je důvod, proč to přečkali, jak by vám asi řekla Houstonová – doktorka Houstonová, antická i orijská technologie si s běžným EMP jenom v klidu podává ruce.“
- „Rozumím, pokuste se upoutat jejich pozornost, já informuji dvojku o další změně plánu!“
- „Rozkaz…“

Současnost…

Zasedací místnost, USS Daedalus (DSC-304), Kdesi v Galaxii Mléčné dráhy

Zasedačka na Daedalovi byla jako většina místností s podobným účelem tvořena obdélníkovým půdorysem o rozměrech 7x4 metrů, promítací tabulí na jedné straně a vhodně natočenými a pospojovanými stoly s bezpočtem židlí na straně druhé. Nyní byla narozdíl od běžných denních porad kapitána s lodními důstojníky zaplněná skupinkou nebezpečně vypadajících mladých mariňáků oděných do černých kombinéz a kevlarových výstrojí, kteří si uvnitř posedali do nepravidelně vypadajícího vzorce připomínajícího snad pouze děti ve škole o svačinové přestávce. Takhle se vydrželi poflakovat ještě několik následujících desítek vteřin, dokud dovnitř nevstoupila dvojice důležitě vypadajících mužů. Jeden z nich byl velitel místního výsadkového oddílu důstojník Námořní pěchoty Spojených států v hodnosti majora, oděný stejně jako oni a tvářící se dosti nekompromisně a nevrle.
Ten druhý, jenž ho bezprostředně následoval, byl všem dobře známý ostřílený důstojník Letectva Spojených států Steven Caldwell, nyní již v hodnosti admirála (s jednou hvězdou), který svým příchodem do místnosti okamžitě katapultoval všechny do té doby ležérně se poflakující vojáky. Kapitán lodi ani nezpomalil a po té, co jim pokynul, aby se zase posadili, přešel k nejdůležitěji vypadajícímu místu s velkým polstrovaným křeslem, udělal si pohodlí a pokynul majorovi, který se postavil vedle projekční tabule.
- „Majore, můžete začít.“ Hned nato byla místnost zatemněna a jediné, co ji právě osvětlovalo, byly odražené paprsky vyobrazující na zdi přede všemi schéma spirální galaxie, na níž bylo pohlíženo „shora“. Počítačová simulace v ní potom zvýraznila tři body, z nichž dva spojila čarou – byly to planety Chulak a P3X-751 (podle menších popisků vedlejší rolnická planeta Svobodného jaffského národa), ta třetí potom Země, nedaleko od nich. V tomto bodě začal důstojník v hodnosti majora doprovázet vizuální projekci také mluveným slovem:
- „Náš cíl: Obyčejná, lehce ozbrojená třída Ha’tak cestovala z Chulaku na P3X-751 hyper prostorem, aby tak, jako každý měsíc, zásobovala potravinami několik pro nás nezajímavých jaffských planet postižených válkou s Ori a ležících na její trase. Podle toho, co víme, se tahle kocábka před necelými osmi hodinami ztratila zhruba v jedné třetině své cesty bez jakéhokoliv udání důvodů nebo volání o pomoc.
První volání o pomoc jsme přijali o pět hodin později skrze Subprostor, a to díky automatickému zařízení pro vysílání tísňového volání. Na žádost jaffské vlády byla po hodině a půl vyslána USS Daedalus, aby nalezla plavidlo volající bez hnutí o pomoc a nereagující na žádné volání či jiný způsob dorozumívání z naší strany, i přestože podle vnějších skenů běží většina vedlejších systémů plus podpora života a štíty. Kvůli tomu se nám také nepodařilo zjistit více o stavu posádky, o které víme pouze to, že by mohla být na živu.
Proč se loď ztratila a nyní neodpovídá? Je třeba si nejdříve shrnout několik nejzákladnějších faktů:
Za prvé, loď se nacházela nejspíš na jednom místě téměř celých 15 hodin, ačkoliv je loď z vnějšku v perfektním stavu.
Za druhé, její trasa vedla skrz nejrizikovější oblast, co se meziplanetárního pirátství týče.
Za třetí, ačkoliv nás jaffská nejvyšší rada požádala o to, abychom zjistili, co se s jejich plavidlem stalo, nebyli nám schopni dát kloudné informace o tom, jaké bylo například složení posádky, jakou technologií disponuje tato loď a osobně vysvětlení, že jedna z jejich válečných lodí – jen tak pro zajímavost je to dokonce jedna z těch, které se během Jednodenní krize (tj. sled událostí odstartovaných Ba’alem s úkolem kompletně porazit lidi a Zemi jak v Mléčné dráze tak i v Pegasu, ať už za pomoci zbytku armád Ori nebo Wraithů, pozn. autora) v rukou našich velectěných spojenců účastnila obrany Super brány a pak i naší planety, ale to jsem odbočil – chtěl jsem říct, že válečné lodě většinou nepřevážejí humanitární pomoc. Když už, tak možná zajišťují bezpečnost dodávek humanitární pomoci, a to z jednoho prostého důvodu – protože jejich skladovací možnosti se pro něco takového vůbec nehodí.
A nakonec, abych nezapomněl, její sklady byly podle našich informací až povrch plné obilí a různých jiných potravin, takže mohla být také cílem pro nějaké ozbrojené obyvatele jedné z desítek hladovějících planet postižených válkou. Kvůli rozmáhajícímu se černému obchodu s hračkami, které tu zůstaly po Goa’uldech opět nic tak zvláštního.
Nyní naše verze, jak se ta loď dostala do potíží:
Verze číslo 1, loď byla na jedné, ze svých „humanitárních“ zastávek přepadena buď piráty – čemuž věřím já – nebo již zmíněnými hladovými farmáři. Tečka!
Verze číslo 2, loď cestovala hyper prostorem a kvůli závadě hyper motorů nebo opět kvůli jedné z humanitárních zastávek opustila HP a vzhledem k dalším závadám, nebo řešení té původní, zůstali trčet uprostřed vakua. Protože se jim nejspíš podělala také vysílačka, rozhodli se to raději opravit hned a neobtěžovat své spoluobčany, kteří beztak už dávno spí – že ano. Ale nejspíš přecenili své schopnosti a teprve po několika hodinách snažení vyslali žádost o pomoc tím posledním, co jim ještě kromě podpory života na lodi fungovalo a nyní spokojeně čekají, až je zachráníme. Vyberte si sami, jaké hypotéze chcete věřit, ovšem ať už chceme či ne, nedokážeme potvrdit nebo vyvrátit ani jednu.“ Major udělal krátkou přestávku, během níž se napil a potom, co díky projektoru zobrazil schéma Ha’taku, pokračoval dál, aby se konečně dostal k jádru věci:
- „Náš úkol je tedy jasný, proniknout na palubu, zajistit kontrolu nad lodí a potom buď vyzpovídat čekáním unavenou jaffskou posádku, nebo zjistit, kam se sakra poděla a proč.
Jak se tam chceme dostat? Shrneme si nejdříve všechny přístupové cesty, abychom určili ty, které jsou možné a ty které jsou zase nemožné.“ V tuto chvíli začal důstojník zobrazovat vždy to, o čem právě mluvil na plánku oné lodi.
- „Nejprve hlavní problém: štíty – ty vylučují použití jak transportních kruhů, tak transportního paprsku vzhledem k přítomnosti rušiček. Jediný způsob, jak si se štíty dokážeme poradit, je za pomoci kopie Merlinova zařízení pro fázový posun, jenž nás i s Jumperem na potřebnou dobu ‚zmizí‘, a jakmile budeme za štíty, zase nás vrátí zpět. Dále problém číslo dvě: průnik do samotné lodi – vzhledem k tomu, že jsou sklady plné a paluby příliš malé, není možné znovu použít stejného postupu jako při překonávání štítů Transportními kruhy – vyloučeno, nemáme frekvenci, na kterou bychom mohli přeladit, aby byl možný průchod hmoty nebo paprsku skrze štíty. Transportní paprsek – též vyloučeno ze stejného důvodu – kdyby někdo nevěděl, tato loď disponuje jednou z desítek rušiček, které jsme poskytli Jaffům jako výměnu za informace o jejich rostoucí armádě a flotile. Hlavní a vedlejší doky – vzhledem k tomu, že všechna vrata jsou uzavřena, bude třeba použít něco jiného, a to – chvíle napětí -“ usmál se škodolibě major, „- odpadovou šachtu. Podle našich vnějších skenů je ve spodní části trupu volný přístupový otvor po zablokovaných otevřených vnějších vratech. Automatické mechanismy sice uzavřely ty vnitřní, ovšem ty slouží pouze jako ochrana před ztrátou vzduchu a tlaku a její pancéřování nebude pro naše C-4řky žádný problém. Ta nejsnadnější část úkolu je teda vyřešena, jak to půjde uvnitř, to se uvidí až na místě. Nějaké otázky – kapitáne?“ Osazenstvo místnosti obrátilo své pohledy na jejich holohlavého „náčelníka“, který se rozhlédl také a poté konstatoval:
- „Jste si jistý, že je použití dostatečně nevyzkoušené technologie moudré, majore?“
- „Pane, věřte mi, že pokud bych nevěřil, že je tato technologie dostatečně vyzkoušená, našel bych si jiný způsob, navíc neriskuji pouze krky svých mužů, ale taky ten svůj.“
- „To vám věřím, majore, ale postup, při kterém se střelbou nejdříve eliminují štíty a pak se úderné komando přenese přímo na můstek je přece jenom jednoduší a tím pádem méně nebezpečný.“
- „Při vší úctě, kapitáne, nemáte na palubě k dispozici ty nejlepší muže ze speciálních oddílů SEAL (tj. speciální jednotky Námořnictva Spojených států, pozn. autora) a zvláštních průzkumných složek námořní pěchoty proto, aby tu dělali práci, kterou podle mě zvládne i banda pilotů bez výcviku.“ Jakmile toto vyslovil nahlas, několik příslušníků jeho výsadkového týmu jen stěží skrývalo smích. Kapitán sice nevypadal nijak extrémně vyvedený z míry – konec konců nějaký ten pátek už pro něj major pracoval – ovšem jistá dávka nespokojenosti byla v jeho výrazu rozhodně znát. Nejspíš proto také major ještě dohodil:
- „Navíc by tu při použití zbraní byla možnost, že se piráti – teda pokud tam jsou – leknou a zmizí dřív, než je o štíty připravíme.“ To už admirál nenechal jen tak a musel se ohradit:
- „A nemyslíte, majore, že kdyby uvnitř nějací piráti byli, už by dávno zmizeli, jakmile by nás jen zahlédli?“ Hned nato se oči mužů mezi dvěma důstojníky zase se zájmem přesunuly na druhou stranu.
- „Já se vždy řídím heslem nic nepředpokládat, pane,“ ozvalo se s klidem. Caldwell na něj ještě chvíli s nedůvěřivým výrazem pohlížel, ale nakonec přece jen svolil:
- „Dobrá tedy, nechám tento aspekt mise na vás, ale jakmile zjistím, že se něco nedaří, okamžitě vydám rozkazy k realizaci plánu B, ať už s vaším souhlasem nebo bez něj.“
- „To mi přijde fér, pane.“
- „Dobře,“ řekl kapitán a postavil se, stejně jako zbytek jeho podřízených, kteří k tomu byli nuceni předpisy.
- „Očekávám, že se svými muži vyrazíte do 15 minut, všechno týkající se průniku na palubu vám ihned nechám připravit. Majore.“
- „Admirále,“ opětoval pozdrav hodností s náznakem úsměvu major a potom, co jeho nejvyšší velitel na palubě opustil zasedací místnost, se znovu otočil ke svým vojákům, aby ještě nakonec řekl:
- „Slyšeli jste admirála, hoši, běžte si zabalit. „‘Svačinku‘ vám tentokrát maminka neudělá, takže s tím počítejte, máte na to 10 minut. Za patnáct už budeme všichni včetně nějakýho toho zženštilýho pilota sedět na těch svejch chlupatejch zadcích v tom zatraceným letounu. Jasný?! Zmizte mi z očí!“ Hned na to se všichni začali znovu jako nějaká třída hrnout k východu, zatímco si major k sobě ještě přivolal tři z nich:
- „Rošťák, bačkora a rekordman, ke mně!“ Jmenovaní se okamžitě ohlédli a potom jako poslušní pejskové znovu cupitali zpátky ke svému pánovi. Během té krátké chvilky ještě ale stačili krátce prohodit:
- „Já ti říkal, že mě máš ten úkol dát opsat!“ Přišlo od prvního mezi zuby.
- „Co to kecáš, já myslel, žes ho dostal jenom ty za trest!“ Hájil se okamžitě druhý, načež se přidal ještě třetí, který tomu nasadil korunu:
- „Držte už huby vy dva dementi, nebo nám nějakej fakt dá!“